Od divadla k tanci
K umělecké cestě ho předurčilo již rodinné zázemí, jeho rodiči byli významná choreografka Birgit Cullberg (1908–1999) a herec Královského dramatického divadla ve Stockholmu (Kungliga Dramatiska Teatern) Anders Ek (1916–1979), který si zahrál i ve filmech Ingmara Bergmana. A tak cesta jejich syna Matse k tanci vedla přes divadlo, kdy již v osmi letech účinkoval v díle Birgit Cullberg Medea, a stejně jako jeho matka se začal seznamovat s tanečními technikami v pozdějším věku: klasický tanec studoval u Lilian Kariny (švédské tanečnice, pedagožky a spisovatelky ruského původu), moderní tanec u Donyi Feuer (americké tanečnice, choreografky, průkopnice modern dance) a rovněž se vzdělával v dramatickém umění. Své první umělecké ostruhy získal v pozici asistenta režie ve stockholmském Marionetteatern, poté v Královském dramatickém divadle.
V roce 1973 matka Matse přesvědčila, aby se připojil jako tanečník k jejímu souboru Cullberg Ballet, přičemž za tři roky zde choreografoval a v roce 1985 převzal umělecké vedení do svých rukou. Mezitím působil v Ballett der Deutschen Oper am Rhein v Düsseldorfu (1975), jednu sezonu (1980/1981) tančil v Nederlands Dans Theater (v roce 1997 zde inscenoval A Sort Of). Prvními Ekovými choreografiemi byly The Officer’s Servant, Saint George and the Dragon (1976) a Soweto (1977). Mats Ek v nich nacházel svůj osobitý styl, rukopis ovlivněný i způsobem práce Birgit Cullberg, která čtyři roky strávila v Dartingtonu v Anglii u Kurta Joosse, jenž ji nasměroval k tanečnímu divadlu.
I v Ekových dílech vidíme tanec fungující v dramatickém narativu s vyostřenou až agresivní expresivitou, s brutálními řezy do estetického kánonu krásna, jehož líbivé linie se pokřivují až do ošklivosti, když se obnažují temné lidské stránky, a to v překvapivých a šokujících vizích. Tak je tomu i v případě taneční inscenace The House of Bernarda Alba vycházející z románu Garcíi Lorcy a vytvořené v roce 1978 pro Cullberg Ballet, kdy se Ek nebál ukázat až perverzní obsese.
Stejně nemilosrdný byl i ve zpracování klasických baletů. V jeho Giselle (1982) se hrdinka ocitá v psychiatrické léčebně, Labutí jezero (1987) je psychologickou introspekcí Prince Siegfrieda, zmítaného mezi realitou a snem a nevyhraněnou sexualitou, ve Spící krasavici (1996) klíčová postava bojuje s drogovou závislostí, v Carmen (1992) se sice drží známé předlohy Prospera Mériméa, ale divoká barevnost dekorace a kostýmů a neurvalost Carmen, ne vždy obratné sexuální dračice, dodává milostné tragédii jakýsi osvobozující rozměr uvolněné současnosti i hravost.
