420PEOPLE: Zaměřeni na detail2
Soubor 420PEOPLE jsme si zvykli vídat na Nové scéně ND v Praze pravidelně, jako stálí rezidenti zde dál uskutečňují svá předsevzetí – zpřístupňovat českému divákovi současný tanec, představovat nevšední hosty ze zahraničí a podporovat vzájemnou spolupráci. V posledním představení, které se konalo 17. ledna, předstoupili před diváky se svými hosty v pestrém večeru, kterým nechali nahlédnout na několik podob současného tance. Komorní složený program se opět „zaměřoval na detail“ jako minulý rok – tak, aby se diváci mohli seznámit s rukopisem choreografů a vychutnat si jejich výkony do všech podrobností.
Sacrebleu (420PEOPLE). Foto: Alexandr Volný
Na úvod večera byla připomenuta choreografie Václava Kuneše, kterou vytvořil před dvěma roky a tentokrát v ní výjimečně vystupoval i jako interpret. Golden Crock vypovídá o společném putování za neznámým cílem, o zkoumání nového prostoru, vůdcovství, vzájemné pomoci a mnohém dalším, co může trojici lidí na cestě potkat… Každý z tanečníků – V. Kuneš, Nataša Novotná a Milan Odstrčil – si uchovává individuální pohybové charakteristiky, nenápadně vycházející z vlastního založení. Postupné sbližování a vzájemné zkoumání v průběhu cesty, která střídají dynamické pasáže se zpomaleným pohybem (Nataša chvílemi připomíná sylfidu lákající gesty něco neznámého a krásného do své blízkosti), sólové výstupy s velmi kontaktními formacemi, kladoucí vysoké nároky na partnerskou práci všech tří tanečníků a stejně procítěnou manipulaci energií. Vzrušení z procesu hledání a objevování dokresluje hudba houslisty Lajkó Félixe.
Biology Session Nr. 10 je číslem improvizátora Michaela Schumachera. Potenciál tohoto amerického tanečníka si 420PEOPLE s úspěchem vyzkoušeli v představení Affordance, nyní měli diváci příležitost poznat jeho styl v samostatném vystoupení. Michael Schumacher se rozhodl zapojit do hry publikum a svůj výstup koncipoval ve dvou rovinách, jednak na taneční improvizaci, jednak na komunikaci s divákem. Vytváří sdílený prostor tím, že alespoň částečně vtahuje publikum do děje – hned v úvodu některým divákům rozdává blikající klíčenky, aby si mohli společně pohrát s fenoménem světla. A vazbu prohlubuje dál, kdy se s diváky dělí také o chuťové prožitky z pomeranče nebo plechovkového piva z Máje. Každá věc, kterou prozkoumá a vnímá, se pak odrazí v pohybu jeho těla, autor plynule přechází z role civilního mima do role tanečníka. Jeviště je nasvíceno tak, aby se horizont ztrácel ve tmě, takže divák nikdy neví, s jakým překvapením se Schumacher vynoří. Interaktivní podívaná by se dala prodlužovat o hry s dalšími předměty a jevy, které lze všemi smysly vnímat – proto se také diváci zdráhali uvěřit, že choreografie je už u konce.
Po přestávce patřilo jeviště Nataše Novotné, která zatančila své sólo Sacrebleu premiérované v listopadu 2010. V této choreografii prožívá tanečnice a autorka jakousi retrospektivu svého dosavadního života, důležitých situací a míst, která se jí vryla do paměti a ovlivnila její další osud, jsou krásná i nepříjemná jako v každém životě. Motiv zkoumání zdůrazněný ještě rekvizitou (skleněná čočka) střídají pasáže, kde se tanečnice zdá být rozvernou dívkou nebo naopak ženou těžící až vyzývavě ze svého půvabu, prožívá pokušení i zklamání, ale vždy znovu dokáže vyrůst do výšky jako exotická rostlina. Její energie diváky zasahuje jako síť neviditelných vláken nejen v okamžicích, kdy Nataša publikum svým zrakem sleduje. Lehkost celé choreografie zdůrazňuje také hudba Filipa Jelínka, která vznikala paralelně s choreografií a podporuje její hravost.
Celý večer pak uzavřel kus z dílny japonského choreografa a tanečníka Kenzo Kusudy. Choreografii Moisture Rocket ztvárnil spolu s tanečnicí Mireiou de Querol Duran, se kterou se ideálně doplňovali. Kus inspirovaný japonskou legendou a rozkvetlými amsterodamskými stromy je hluboce duchovní, kontemplativní, operuje především s pomalým plynulým pohybem, promyšleně ovládaným do naprostého detailu. Dvě putující duše, které tanečníci symbolizují, se pohybují po většinu času synchronně, dynamičtějších pasáží, které charakterizují prozatímní nemožnost jejich spojení, jejich individualitu, je méně. Jednoduchým, ale působivým výtvarným prvkem je také stínohra vytvořená na šedém horizontu, jako by se autor snažil naznačit, že nekomplikované prostředky jsou i v současném umění nepostradatelnou složkou. V hudbě nejprve náladu dotváří křik racků, posléze tichý zpěv a recitace krátkého haiku, která monotónním opakováním zdůrazňuje zpomalený pohyb a celkovou uklidňující atmosféru. Do choreografie je třeba se doslova ponořit, aby bylo možné ji prožít se stejně zjitřeným vnímáním, jako ji vnímají interpreti, tento pokus ale rozhodně stojí za to.
Různorodý večer na Nové scéně přinesl divákům vzrušení i uklidnění, humor, nadsázku i zamyšlení, kultivovaný pohyb, zkrátka to nejlepší ze současného tance pro každého, kdo touží po zážitku estetickém, zábavném i povznášejícím. Nelze se než těšit na další podobné projekty. Se 420PEOPLE se na Nové scéně setkáme opět v březnu (22. a 23.), kdy budou reprizovat podzimní premiérové kusy Reen a Sacrebleu, a v květnu (18. a 19.) v dalších uvedeních loňského projektu Affordance.
Z představení 17. ledna 2010, Nová scéna ND.
Foto: Alexander Volný (Sacrebleu)
