Rozhovor s Helenou Kazárovou, pedagožkou, choreografkou, publicistkou: „Chtěla jsem být tanečnice.“

Známe se už pěknou řádku let. Prvně jsme se potkaly jako studentky v Ledebourském paláci, který dříve obývala taneční katedra Hudební fakulty Akademie múzických umění, potom jsme se setkaly v angažmá v Československém souboru písní a tanců. I když se naše profesní cesty na čas rozešly, zůstaly jsme v kontaktu. Už nějaký čas se zase potkáváme na naší bývalé alma mater a už dávno spolu nehovoříme jen o tanci. Díky ní jsem si vyzkoušela barokní študýrku, zatančila pavanu, menuet i bourrée a propadla kouzlu starých broží, které společně někdy okukujeme v malém starožitnictví poblíž HAMU, která dnes sídlí v Lichtenštejnském paláci. Tady jsme se také počátkem září sešly, abychom se ohlédly za ubíhajícím časem, který letí a připomíná kvapem se blížící kulatiny...