Jak vznikla spolupráce s Johanem Ingerem a jak probíhala?
Tato spolupráce vznikla už před dvaceti lety, kdy jsem nastoupila k Jiřímu Kyliánovi do NDT a kde byl Johan Inger uznávanou taneční osobností. Inger byl opravdu specifický nejen svou fyzickou konstrukcí, ale i svým přístupem k práci. Zpočátku to tedy byl můj kolega, který vzešel z choreografické líhně Jiřího Kyliána. Potom se naše cesty asi na 15 let rozešly. K inscenaci Rain Dogs mě přivedla i dlouhodobější spolupráce s Lenkou Dřímalovou, současnou šéfkou ostravského baletu. Lenka je osvícený šéf. V národních divadlech, což jsou velké molochy, není jednoduché měnit zavedené systémy a přinášet nové věci. Ona se o to velmi snaží. Další důležitý moment je schopnost zdejšího baletního souboru, který tvoří hlavně mladí lidé v tom nejproduktivnějším tanečním věku. Jsou opravdu velmi šikovní. Proto si může ostravské divadlo troufnout pozvat světová jména současné choreografie. Vše se odvíjí od toho, co tanečníci dokážou. Přijeli Johanovi asistenti a zažili jsme hezkou práci. Johan si mne vybral, protože znám jeho jazyk a mohu ho tanečníkům zprostředkovat. Na castingu si vybral 9 tanečníků, 5 mužů a 4 ženy. Připravili jsme dvě obsazení. Část souboru jsem už znala, protože jsem v Ostravě stavěla Škrtiče od Bohuslava Martinů. Se souborem pravidelně pracuji i jako pedagog.