Čím se vaše nová verze liší od předešlých baletních inscenací Romea a Julie v pražském Národním divadle?
Moje verze je v Národním divadle již šestá, ale já samozřejmě zdaleka všechny neznám. Nemohu hovořit o prvních verzích I. V. Psoty nebo Saši Machova, mohu hovořit o legendární verzi Petra Weigla a Miroslava Kůry z roku 1971, kterou jsem viděl natočenou, o verzi P. Weigla a Libora Vaculíka, ve které jsem tancoval Tybalta, a o verzi Youriho Vàmose, kterou jsem do Prahy dovezl. Po režijní stránce si byly podobné balety, které vznikly pod vedením Petra Weigla, zcela rozdílná byla Vàmosova verze, která se vymykala i dobovým pojetím.
Každý tvůrce hledá svou vlastní cestu. Nechtěl jsem svého Romea dělat prvoplánově, například ho naschvál přesazovat do jiné doby nebo čímsi šokovat, ale jít do hlubší podstaty příběhu. Nevím, jak se mi podařilo mé záměry realizovat, ale věřím, že do značné míry. Chtěl jsem pracovat se zásadními aspekty našeho života v konfrontaci s příběhem Romea a Julie jako takovým. Vytvořit druhý plán, který nestojí mimo příběh, ale naopak organicky s ním konvenuje, spoluvytváří ho a naprosto přirozeně jím prostupuje. Myslím, že o něco takového se ještě nikdo nepokusil, a tím je moje verze novátorská.
S Petrem Zuskou o novém nastudování Romea a Julie, antagonismu ženského a mužského principu, o umění i o lásce
Balet Národního divadla připravil na 14. a 15. listopadu 2013 novou premiéru baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie. Choreografie se ujal šéf souboru Petr Zuska, který je již zkušeným tvůrcem a vložil do nové inscenace v rámci své reinterpretace několik symbolických rovin. O nastudování se hovoří jako o nekonvenčním. Je ale skutečně tak nekonvenční ve vztahu k Shakespearovu dílu nebo k prvním českým zpracováním tohoto baletu? Aniž bychom chtěli diváka ochudit o překvapení, které ho v divadle čeká, požádali jsme Petra Zusku, aby svou vizi a práci s příběhem přiblížil. A přitom jsme se dotkli mnoha témat, která tanec a divadlo dalece přesahují.
Petr Zuska, Romeo a Julie. Foto archiv ND