Ovšem jelikož Facebook je úžasnou studnicí „inspirace“, měla jsem také nedávno tu čest přečíst si opravdickou a nefalšovanou „nekorektní recenzi“. Publikoval ji na svém profilu tanečník Filip Staněk, snad se nebude zlobit, že to tu zmiňuji. Něco takového jsem snad (kromě jednoho blogu) ještě nečetla! Na dané představení jsem měla velmi odlišný názor, ale nechci tu s autorem polemizovat ani jeho text analyzovat (i když by mě osobně zajímalo, jak by autor napsal tento text, kdyby věděl, že si ho budou moci přečíst tvůrci, o kterých píše?). Tato recenze je skutečně nekorektní, ale upřímná, mnoho z nás jistě zažívá podobné pocity při sledování představení, které nesouzní s naším vkusem a světonázorem. Text je také dost vtipný a formálně vůbec ne špatně napsaný. Takhle podané negativní hodnocení bývá vzácné, člověk ho slyší maximálně ústně někde u piva. Většinou se ale kritika omezí jen na „To bylo strašný!“, případně „Proč?!“ apod., a troufám si tvrdit, že tak reagují i samotní umělci při sledování představení kolegů. Filip Staněk je uznávaný tanečník a pedagog; svůj názor se snaží argumentovat, i když si nebere servítky.

Od přečtení jeho reakce přemýšlím, co by se stalo, kdyby tento text vyšel: a) na Tanečních aktualitách pod jeho jménem, b) na Tanečních aktualitách pod jménem jakéhokoliv jiného kritika. Jak by se lišily reakce čtenářů, míra jejich souznění či rozčilení nad takto napsanou recenzí? Dočkali bychom se také gratulací k odvaze vyjádřit svůj vyhrocený názor?

V závěru článku čteme, že taneční kritika trpí tím, že mezi umělci a recenzenty jsou citové vztahy, tedy jinými slovy, že je kritika příliš mírná a diplomatická. Tuším, že toto tvrzení překvapí hlavně umělce samotné. Od nich totiž většinou slýcháme opačné názory…

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.