![](/fileadmin/foto_nd_2/Berger_3_maly.jpg)
Prvním baletem, který uvedl v Národním divadle, byla Giselle Charlese A. Adama (4. 2. 1886). Dramaturgicky to byl bezesporu hodnotný titul, jenž zároveň představil pražskému obecenstvu italskou balerínu Giuliettu Paltrinieriovou. Tančila již předtím sice (1885) Civilisaci v baletní féerii Excelsior, kterou inscenoval v Národním divadle Ital Enrico Borri, ale o jejím tanci v Giselle napsaly Národní listy: „S lahodnou bezstarostností krouží slečna roulady a trilky do velikého kola a s ocelovou jistotou zabodává do podlahy špičky, vzpíná kotníky, kolébá a vznáší se lehce jako na perutích.“ Byla to tedy klasa. Vedle ní Augustin jako její partner a sólový tanečník ovšem obstál, neboť: „v oboru ozdobných skoků a přemetů nezná pan Berger nemožnosti. S podivuhodnou bravurností třepe svá brisés, své pistolety do vzduchu a sebesložitějších entrechatů se neleká“. Měli jsme tehdy opravdu reprezentativní mladý sólový pár, takže není divu, že vedení divadla, při první návštěvě Petra Iljiče Čajkovského v Praze, v únoru roku 1888, uvedlo druhé jednání z Labutího jezera v Bergrově choreografii s oběma v hlavních rolích, Odetty a prince. Úspěch měli velký. Nejen že Česká Thalia (roč. II., č. 5 z 1. 3.1888) konstatovala, že: „Vkusným a úhledným jeho vyprávěním osvědčil náš baletní mistr A. Berger nanovo zase svoji všestrannost, dovednost a důmyslnou originalitu v arrangování baletních výstupů“, ale sám skladatel, k jehož poctě balet uvedli, si poznamenal do deníku stručné „minuta absolutního štěstí.“ A v dopisu bratrovi Modestovi sděloval, že balet byl proveden „velkolepě“.
![](/fileadmin/foto_nd_2/Berger_mlady_web.jpg)
Pak přišla první světová válka. Po celou válečnou dobu se dramaturgie orientovala na tvorbu českých autorů. Obnovovaly se prověřené Nedbalovy balety, Angrův Štědrovečerní sen i Kaanův Bajaja, a to byl ještě Berger ve svém živlu. Poválečná situace však přinesla mnoho změn. Nové tvůrčí činy se od Bergra již neočekávaly, zejména proto, že balet Olim (1919) propadl a kdysi slavná inscenace Delibesovy Sylvie (1921) také. Pro první „ďagilevský“ titul, a sice pro Legendu o Josefovi Richarda Strausse (červen 1922) vybral režisér Karel Hugo Hilar hostujícího berlínského choreografa nové generace Heinricha Kröllera, poněvadž byl přesvědčen, že Berger je už na moderní inscenace starý. Berger to těžce nesl, tím spíš, že Kröller byl jeho žákem z Drážďan, a jak se ukázalo, žádným velkým reformátorem nebyl. Souběžně však měl Berger za úkol uvést Čajkovského Labutí jezero (červenec 1922), což úspěšně splnil a prosadil tehdy devatenáctiletou hostující tanečnici Jelizavetu Nikolskou v hlavní roli. Přesto odcházel na letní dovolenou s obavami o svou příští existenci a s pocitem nevděku. Jeho situace se však rázem změnila, když o prázdninách dostal pozvání na příští sezonu 1922/23 do Metropolitní opery v New Yorku. Byla to náplast na jeho ponížení. Žádal tedy v Národním divadle o neplacenou dovolenou a stal se baletním mistrem MET s platem 1.000 dolarů měsíčně. V další sezoně se rozloučil s Národním divadlem inscenací Čajkovského baletu Louskáček (7. 7. 1923) a ještě desetkrát nasedal na zaoceánský parník přes velkou louži. Život to byl opravdu úspěšný! Zdroj: Balet ND
Josef Bartos
Thank you for your thoughts. One got stuck in my mind – that passion makes us different from AI. Just yesterday I read…I am a dance critic. I am a member of an endangered species