Libor Vaculík k inscenaci podotýká: „Dramatická literatura zřejmě zná daleko víc případů, v nichž se ženy převlékají za muže než naopak. Proč tomu tak je? K odpovědi na tuto otázku by bylo potřebné asi delší a obsáhlé uvažování. Ale jedno, velmi jednoduché vysvětlení – se zdá být po ruce. Ono takové převlékání muže za ženu je už samo o sobě nevázanou a hlavně divácky vděčnou legrací. Možná pro některé autory, ale i diváky trochu lacinou legrací, které se leknou s odůvodněním, že by takto zcela až po uši zapadli do triviálnosti až kýče. Svědčí o tom mimo jiné osud asi nejhranějšího „kusu“, který tohoto „pokleslého“ převlékání využívá – Brandonova Charleyova teta. Inscenátoři často kolem ní chodí jako okolo horké kaše. Vlastně patří k dobrému tónu vědět – a je-li třeba i říkat – že je to dílo značně pokleslé, které na repertoár umělecky ambiciozního stánku asi nepatří. Ale: pak přijde chvíle, kdy se hledá zaručená legrace – a Charleyova teta se rychle vrací zadními vrátky na jeviště. S poměrně zaručeným úspěchem u obecenstva. Charleyova teta je jedna z mála klasických inscenací, která převlečení, ale i převtělení muže za ženu použila jako těžiště, ústřední princip, jádro celé základní situace, z níž pramení následné: fabule, děj, jednotlivé situace. Jinde jsou to jenom dílčí prvky. Z commedia dell‘arte známe například situace, v nichž muž využívá ženského převleku k tomu, aby se lépe a „nepozorovaně“ dostal ke své milované, která je pečlivě hlídána,“ vypočítává užití hlavního motivu, který je filmové předloze i inscenaci tak lákavý. „Jsou tu Shakespearovy Veselé paničky windsorské, v nichž je Falstaffova nenažranost a poživačnost potrestána tím, že je zesměšněn, když prchá před žárlivým mužem převlečen za postarší ženu. Je to ale jen jedna dílčí situace, o jejímž komickém účinku není pochyb. Převlékání muže za ženy je asi největší a nejzdařilejší příležitostí pro komediantství: jako šance pro herce se pořádně „vyblbnout“.“
Někdo to rád horké, skutečně oblíbená filmová komedie Billyho Wildera z roku 1959 se už dávno a zařadila do zlatého fondu filmové klasiky. Vedle neodolatelných výkonů hlavních představitelů Jacka Lemmona,Tonyho Curtise a Marilyn Monroeové v ní potěší také jazzová hudba Mattyho Malnecka. Slavná kombinace hudební komedie, parodie na gangsterské filmy a bláznivé crazy komedie se odehrává v roce 1929 a jejími hrdiny jsou Joe a Jerry, dva muzikanti, kteří se na útěku před bandou gangsterů převléknou za ženy. Ukryjí se v dívčím orchestru odjíždějícím na turné na Floridu. Seznámí se se zpěvačkou Kovalczykovou, do níž se Joe zamiluje. Sami se stávají, stejně jako ostatní dívky, terčem pozornosti mužů. K Dafne se přilepí neodbytný milionář Osgood Felding...
Libor Vaculík, tanečník, choreograf, libretista a režisér, začal svou kariéru v roce 1977 v baletu Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde ztvárňoval hlavní role v klasickém i soudobém repertoáru. Úspěšně reprezentoval tehdejší Československo na mezinárodních soutěžích a přivážel bronzové medaile (Varna, Jackson a Ósaka), v celostátní interpretační a choreografické soutěži byl pravidelným účastníkem i častým vítězem. Dostalo se mu příležitosti ke stáži na Palucca Schule v Drážďanech a v roce 1980 na Akademii Mariky Besobrazové v Monte Carlu. Četná byla i jeho pohostinská vystoupení, kde vedle Brna, Košic a Prahy tančil i na scénách v Barceloně, Bonnu, v Nancy, Vídni nebo v San Antoniu.
Kariéru úspěšného tanečníka ale ukončil rozhodnutím věnovat se choreografii a režii baletu. Tento obor také vystudoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě v letech 1987–1991. Zkušenosti tanečníka a přesvědčení, že tancem lze podat srozumitelnou výpověď o citech i složitých lidských vztazích, ho vedly k vytváření choreografií na téma velkých dramat nebo lidských osudů (např. Malý pan Friedemann, Psycho, Dáma s kaméliemi, Lucrezia Borgia, Ivan Hrozný, Marie Stuartovna, Čajkovskij, Isadora Duncan – Příběh tanečnice, Úplné zatmění, Jana z Arku, Zvoník od Matky Boží / Notre Dame de Paris, Anna Karenina, Oedipus Rex, Odysseus, Minotaurus, Macbeth, Faust nebo jedna z posledních inscenací Freddie – The King of Queen aj.). Snad nejčastěji uváděným titulem je jeho Edith – vrabčák z předměstí (divadla v Plzni, Praze, Brně, Olomouci, Ústí nad Labem), v němž svým libretem, choreografií i režií dokázal vytvořit prototyp tanečně dramatického útvaru, kde jsou hudebně vokální a taneční party v dokonalé rovnováze. Úspěšný byl i s choreografií baletních titulů jako Romeo a Julie, Coppélia, Petruška, Mauglí – vyprávění Matky džungle, Sen o kouzelné flétně, Svěcení jara, Sen noci svatojánské, Čachtická paní, Královna Margot, Fantom Opery, Valmont, Freddie – the king of Queen atd. Pracuje i s lehčím tónem – úsměvem a humorem (Stmíváníčko, Grand pas de „kufr“, Slovanské dvojzpěvy, Někdo to rád..., Broučci, Sněhurka a sedm závodníků). Jako choreograf je zván také ke spolupráci na inscenacích oper, operet nebo činoher (Prodaná nevěsta, Aida,Růžový kavalír, Fantastická...) a také televizních inscenací. Významná je především jeho spolupráce s režisérem Jozefem Bednárikem (Evanjelium o Márii, Grand Hotel, Pokrevní bratři, Jozef a jeho zázračný barevný plášť, Faust a Markéta, Don Quijote, Don Carlos, Romeo a Julie, Carmen).
Jeho jméno je spjato snad se všemi divadelními domy u nás, byl choreografem NS Bratislava (1992–1995), choreografem Baletu Národního divadla v Praze (1994–1999), uměleckým šéfem Baletu Praha (1998–2000). Za svou choreografickou tvorbu obdržel řadu ocenění. – Hlavní cenu na celostátních choreografických soutěžích („V“ jako Vivaldi – 1985, Stmíváníčko – 1988); Cenu Slovenské televizní asociace (Fantastická – 1992), Cenu Českého literárního fondu (Malý pan Friedemann a Psycho – 1994, Pohádka – 1998, Slovanské dvojzpěvy – 2000), Hlavní Cenu taneční přehlídky (Notre Dame de Paris – 1996, Slovanské dvojzpěvy – 2000, Ivan Hrozný – 2003, Svěcení jara – 2009), Cenu Sazky a Divadelních novin (Ivan Hrozný – 2003, Svěcení jara – 2006).