Registration

Valmont jako brilantní šachová partie

Advertisement
Balet Valmont měl premiéru 26. června 2014 ve Stavovském divadle. Hra plná intrik má podle autora Libora Vaculíka jediné pravidlo – nikdy se nesmíš zamilovat. K vytvoření baletu Vaculíka přivedl román v dopisech Les Liaisons dangereuses francouzského spisovatele Choderlose de Laclose; v českém překladu „nebezpečné vztahy“, u nás se však vžil více pojem Nebezpečné známosti. Román se dočkal řady filmových zpracování, k těm neznámějším patří americký film Nebezpečné známosti, kde ztvárnil hlavní roli John Malkovich, a pod názvem Valmont ho natočil Miloš Forman. Vaculík si také zvolil formanovský název a ani jeho zpracování se od literární předlohy příliš neliší. Jedná se o emotivní příběh dvou francouzských šlechticů vyznávajících libertinismus, v tomto případě ovšem nevyznávají politické přesvědčení, nýbrž jakési zvrhlé volnomyšlenkářství. Vikomt de Valmont a markýza de Merteuil si v duchu této filozofie hrají chladnokrevně s city, ale především životy druhých lidí. Bez náznaku jakékoli morálky svádějí pro pobavení a pro pomstu nevinné oběti. Valmont při vidině milostné avantýry s markýzou mění osudy několika postav: paní de Tourvel, nevinné Cecile de Volanges, rytíře Dancenyho i dalších. Avšak jak markýza, tak vikomt se sami zamotávají do smyček svých intrik a oba na to doplácejí. Valmont zemře v souboji s rytířem Dancenym. O markýze de Merteuil se celá pařížská společnost dozví, že je mrcha a intrikánka a má na svědomí vikomtovu smrt. Konec baletu se pak odehrává na pohřbu Valmonta. Všechny hlavní postavy se přicházejí rozloučit, samozřejmě i markýza de Merteuil, po které ostatní místo kamení hází dopisy. Poté, co písemnosti spálí v ohni, začnou pohlcovat plameny i ji samotnou. Dramaturgická koncepce inscenace je velmi zdařilá, děj rychle plyne a je plný  zvratů. Na účinnosti baletu má podíl zejména režisér, choreograf a také autor libreta Libor Vaculík, na kterém pracoval se Zdeňkem Prokešem. Není jednoduché přenést román v dopisech na jeviště jako taneční divadlo, ale Vaculíkovi se to povedlo se ctí. Intriky a emoce dokonale rozehrál pohybem a výraznými hereckými prostředky. V každé scéně se daří vytvořit sugestivní atmosféru, která se přenáší až na diváky. Ať je to v pařížském salonu, ložnici, nebo na venkově.  
Taneční inscenaci doplňují dopisy předčítané činoherci ND. Nejedná se však o něco nadbytečného, naopak tento element činí představení zajímavějším a srozumitelnějším. V baletu je rovněž patrné výborné sepětí taneční a hudební složky, jež souzní s dějem. V první části baletu je slyšet převážně symfonická hudba Franze Schuberta, melodická a romantizující. V druhém jednání jsou použity skladby Pēterise Vaskse, jsou mnohem více emotivní a svou disharmoničností předznamenávají blížící se tragédii. Na dramatičnosti představení se podílí také scéna Martina Černého a kostýmy Romana Šolce; dominuje především černobílá elegance v kostýmech Valmonta a de Merteuil, černobílý kočár, vějíř a jeviště jako černobílá šachovnice. V prvním jednání se rozehrává i hra barev, v nápaditých dekoracích a v dobově pojatých kostýmech, v případě dam to jsou honosné šaty v pastelových barvách, u pánů sametové kalhoty a brokátové kabáty, které doplňují rokokové bílé paruky. Druhá část je temnější, paruky i kostýmy jsou tmavé, jediná madame de Tourvel se odlišuje světlými vlasy, které evokují její nevinnost. Použitá točna umožňuje rychlé výměny scén a nečekané proměny. Atmosféru dotváří hra světel, stínů a zvláště projekce Vladislava Plecitého, jež navozuje až snový dojem. Vaculíkova koncepce klade velké nároky na představitele hlavních rolí, zejména na hereckou stránku. Taneční výkony neoklasického Vaculíkova slovníku vypadají v podání nejlepších tanečníků ND Praha lehce a vyznačují se profesionalitou. Nejvýraznější choreografickou složkou jsou náročné duety s originálními zvedačkami, zajímavé jsou i sólové party. V hlavních rolích excelují po všech stránkách první sólisté baletního souboru Národního divadla Tereza Podařilová a Alexandre Katsapov. Markýza de  Merteuil je opravdová femme fatale, není muž, který by jí odolal, není jen svůdná, ale je hlavně úlisná a intrikánská. Právě ona posunuje figury po šachové partii osudu a manipuluje i s Valmontem, který ji prohlédne příliš pozdě. Role Valmonta je pro Alexandra Katsapova šitá na míru. Jeho herecký projev je velmi barvitý, je lehkovážným svůdníkem i zamilovaným mužem, který se zmítá mezi bezcitností a láskou, gentlemanstvím a krutostí. S Terezou Podařilovou tvoří pár plný náruživosti, která nechybí ani v duetech Valmonta s paní de Tourvel ztvárněnou demisólistkou Martou Drastíkovou. Nejdříve působí velmi upjatě a odtažitě, postupně v ní však vikomt probouzí emoce a ona se mění ve vášnivou ženu, kterou ale zlomí Valmontovo odmítnutí. Další hlavní postavou je Cecile de Volanges v podání sólistky Andrey Kramešové. Tato zkušená tanečnice působí jako patnáctiletá dívka přesvědčivě. Lehce a rozverně točí piruety, chce se tak předvést svému nápadníkovi rytíři Dancenymu v podání talentovaného sólisty Ondřeje Vinkláta. Jeho umění se projevuje nejen v sólovém výkonu, kde vyniká čistá technika a vysoké skoky, ale svou roli vystihuje i herecky jako milovník a zdatný šermíř. Ostatní postavy jsou více výrazové než taneční, například Nelly Danko jako paní de Volanges nebo hrabě de Gercourt v podání Luboše Hajna, jejich přítomnost ve hře je však nepostradatelná. Vaculík pracuje s deseti postavami, nevyužívá sbor, inscenace je komorní, ale přesto výpravná. Balet Národního divadla uvedl na konci sezony kvalitní dílo, propojené emotivní hudbou, mluveným slovem a zapůsobil téměř filmovou režií. Ve Valmontovi Vaculík rozehrál na scéně Stavovského divadla skutečně poutavou šachovou partii.  Psáno z premiéry 26. června 2014, Stavovské divadlo.  Valmont Hudba: Franz Schubert a Pēteris Vasks Choreografie: Libor Vaculík Režie: Libor Vaculík Autoři libreta: Zdeněk Prokeš a Libor Vaculík Hudební režie: Petr Malásek Scéna: Martin Černý Kostýmy: Roman Šolc
Themes of Article